Elara
"Krásné stojedenácté narozeniny, holčičko!" Kdesi v korunách stromů, patnáct metrů nad zemí se na rovné plošině objevila rozcuchaná elfa, v rukou podnos a na něm zelný hořící kopec. "To má být dort, mami?", ozvala se lehce otráveně dívka, která sotva vzhlédla od stolu. Měla krátké černé vlasy, které jí trčely na všechny strany, jakoby do nich nejbližší čaroděj poslal dávku elektřiny, na sobě žluto-modré kostkované šaty s utrženými (ve skutečnosti upálenými) rukávy a lehké sandálky, které držely pohromadě jen díky nespočtu provázků. Elaře vždycky trvalo alespoň půl hodiny, než si je přivázala. Dnes pro ni měl být velký den, bylo jí právě sto jedenáct let a měla se rozhodnout, co bude v životě dělat. Celý svůj krátký elfí životek prožila na úpatí Tichých hor a jediné bytosti, které kdy potkala byli matka, nadšená pro alchymii, otec, nadšený pro ochraňování lesa, bratr nadšený, že mohl ve svých sto třech letech odejít do světa a asi tak deset pocestných nadšených, že se nemuseli zdržet na večeři. Elfí společenství jejich rodinu velice diplomaticky vyřadilo ze svých řad už před 80 lety, krátce poté, co Elařina matka zvládla svým ohňostrojem zapálit půl hektaru lesa, což také znamenalo nejvážnější manželskou krizi jejích rodičů. "Jistěže to má být dort…a dokonce je na něm sto jedenáct nezhasnutelných svíček!", prohlásila hrdě žena, které se už už chystaly vzplanout jasně oranžové rozevláté šaty.
"U svatého magora!", vykřikla Elara a vrhla se s dekou na ohnivou kouli.
"Hostinec U Svatého Magora ale zavřeli je to sto dvacet let, holčičko. Vyhořel jim, víš… Seznámila jsem se tam s tvým otcem. Hned se mi líbili jeho uši. A taky…"
"Nemusíš to dál rozvádět…prosím", zastavila ji Elara po té, co se jí podařilo zhasnout nezhasnutelné svíčky. "Spíš bych si s tebou chtěla o něčem promluvit…"
***
A tak se Elarka odhodlala. Řekla svým rodičům, jak moc by chtěla cestovat. A poznávat nové lidi a poznávat nové orky. A taky spatřit moře, ne jenom jezírko za kopcem. A nakonec jim řekla i to nejtěžší: Chtěla by být kouzelnicí.
Maminka nevěděla jestli dřív plakat, že jí odchází další dítě nebo se radovat, že někdo v rodině se konečně odhodlá k tomu, po čem toužila celý život, tak se smála a trochu si utírala slzy do ušmudlaného cípu šatů. Tatínek jí začal radit, jak si má dát pozor na oplzlé půlelfy, spát jen na zdravých, pevných stromech, a když bude bouřka, lehnout si na zem: "Ty tvoje vlasy sice už nemůžou být horší, ale pro jistotu."
Musela se smát, ale dělala to proto, aby zakryla, že se jí chce brečet. Zabalila si do torny pár nejnutnějších věcí, nezapomněla na dřevěnou lžíci, brčálově zelený plášť, červenou sukni a lněnou halenu. Tatínek někde vyštrachal starou poškozenou kuši s tím, že ji nějaký šikovný tvor určitě dokáže opravit a maminka si neodpustila komínek čistých kapesníků a teplé ponožky.
***
Psal se rok 99 čtvrtého věku a Elara se plna nadějí a prázdna zkušeností vydala cestou na jih. Její přání poznat nové bytosti se jí brzy splnilo. Jak scházela z úpatí Tichých hor, potkávala stále více drobných elfích osad, a pokud se k některé z nich nesměle přiblížila, většinou ji mile přijali a pohostili. Za necelý měsíc vyslechla víc příběhů, než za půl svého života. Bývaly veselé a smutné, plné zatrpklých tváří a šťastných shledání, rozesmály a někdy i potají rozplakaly… Kopec, který právě přecházela začínal být čím dál tím víc prudší a vrchol stále v nedohlednu, les kolem ní byl hustý a zdravý a vůbec to vypadalo, že přichází do blahobytného elfího kraje. Když se konečně vyhoupla nahoru a shlédla do údolí po ním, udělalo se jí černo před očima: Viděla řídký, ale hustě obydlený les, krásné město s jezerem větším, než si kdy dovedla představit a s loukami a květinami, kde se jen rozhlédla. Dorazila do Taurionu, nebylo pochyb. Jakoby celá její předešlá cesta byla jen přípravou na tohle, teď už se musela odhodlat a začít jednat. Zhluboka se nadechla, přehodila přes sebe plášť, zkusila si urovnat vlasy a vstoupila do města.
***
Odvaha se jí vyplatila, našla si elfího kouzelnického mistra a za pomoc v domácnosti získala několik základních lekcí kouzelnického umění. Velmi levně jí sehnal vlastní kouzelnickou knihu, ze které se sice odlepovaly kousky kůže, ale na to Elara nehleděla a s nadšením se naučila to nejdůležitější: Jak kouzlo seslat, jakým způsobem se na něj soustředit, jak jsou která kouzla náročná a taky pro její nadšeneckou duši důležitý poznatek-nikdy nezkoušej seslat kouzlo, na které nestačíš. Udělala to celkem dvakrát. Poprvé jí zezelenal nos a vydrhnout se jí ho podařilo až za týden a podruhé jejímu učiteli vyrašilo na rukou peří… Naštěstí shovívavost jeho a jeho ženy stěží znala nějakou mez, takže Elara si svůj začátek v novém širém světě nemohla zvolit lépe.
***
Uplynuly dva měsíce a Elara cítila, že je načase jít dál…nechtěla přece poznat pouze elfí kraj, na ten si zlehka vzpomínala už z dětství, ale i zbytek světa, který pro ni byl tak široký a dlouhý a neznámý, že jí to nedávalo spát. Bylo načase se rozloučit, kouzla už mohla studovat sama, a tak se jednoho ráno vydala do města a z ušetřené mzdy koupila skromný náhrdelník a jednu knihu o pochybných kouzlech (musela se přemáhat, aby si ji nenechala pro sebe) a s krátkým děkovným lístkem nechala dárky svým hostitelům na stole. Pak se zbalila, usmála a vyšla pravou nohou směrem na jihozápad.