Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. Do Šedých hor

14. 10. 2008

Rozdělili si mezi sebe získané peníze a vydali se do přístavu, kde si pronajali malou rybářskou bárku. Dovezla je až do Pomezí nad Vittorou, malé vesničky, kde nakoupili zásoby a Elara si tu nechala spravit svoji kuši. Doslechli se také, že pár mil na jih by mohli narazit na zbytky staré cesty, která prý kdysi ve Věku Krve spojovala Sivý hvozd s Šedými horami.
Vyrazili hned druhý den ráno a po asi půldenním pochodu skutečně našli starý brod přes Lesní řeku a zbytky vozové cesty, už napůl zarostlé, ale pořád schůdnější než okolní lesostep.


Šli tedy po rozbité cestě na východ podél okraje Sivého hvozdu, pastvinami a řídkými lesíky, kde bylo dost zvěře, aby se uživili a ušetřili drahé zásoby. Dva dny cesty uběhly klidně, v noci je nerušilo nic, snad na občasné vytí vlčích smeček odněkud zdálky.

Třetí noc byla tmavá. Dorůstající měsíc zůstal ukryt za mraky a viditelnost se radikálně snížila. S hraničářkou vprostřed noci kdosi dost nešetrně zatřásl. Otevřela oči a uviděla přímo před sebou pobledlou Elařinu tvář.
"Alysso, vlci!" zašeptala vyděšeně, ale v té chvíli už i dívka sama slyšela zuřivé vlčí vytí - nebezpečně blízko.
"Probuď ostatní, já zapálím oheň," zavelela a vyskočila na nohy.
V několika málo vteřinách rozfoukala ještě žhavé uhlíky a planinu ozářilo jasné světlo. Ve stínech na okraji jasného prostoru zahlédli vlčí siluety a občasný odraz dravčích očí. Barundin svíral svoje kladivo, Flagg, ještě napůl zamotaný do přikrývky, tasil meč. Elara s Neirin nervózně mávaly svými kušemi. Alyssa založila do luku šíp a všichni se rozestavili do kruhu kolem ohně.

Hraničářka se pokusila najít vědomí vlčího vůdce. Po chvíli se jí povedlo zachytit jeho ostrou, jasnou mysl. Ostatní nevěřícně sledovali, jak dívka s nepřítomným výrazem ve tváři sklonila luk a vykročila tři čtyři kroky do tmy.
"Co blázníš?" křikl na ni půlelf, ale Alyssa nevnímala. Soustředila se na vůdčího vlka a hledala důvod, proč se smečka shlukla kolem skupiny poutníků - vlci obvykle na lidi neútočí, pokud nejsou vyhladovělí. Cítila z vlků nervozitu, vztek i zvědavost.
"Myslím, že jsme vstoupili na jejich území a jim se to vůbec nelíbí," poznamenala spíš pro sebe, ke svému překvapení ucítila ale na paži lehký dotyk. Sklopila oči a spatřila Neirin, pobledlou, ale rozhodnou, jak stojí vedle ní. Ta přikývla.
"Zkusím je přesvědčit, aby nás nechali na pokoji. Znám na to jedno kouzlo." Chvíli se soustředila a zírala upřeně do očí vůdčímu vlkovi, který vyběhl na okraj světla a tiše na obě dívky vrčel. Byl to skutečně pohled z očí do očí, protože maličká gnómka byla prakticky stejně velká jako vlk. Alyssa polkla a sevřela pevněji svůj luk, připravena poslat mu šíp pod kožich, pokud by se rozhodl na Neirin zaútočit.
Nebylo to ale potřeba. Vůdce smečky po chvíli zmateně zakňučel a vzápětí zmizel v temné noci. Smečka ho rychle následovala. Gnómčino kouzlo evidentně fungovalo.
"Dobrá práce, čarodějko," zašeptala uznale hraničářka a poklepala Neirin po rameni. Ta se potěšeně zakřenila.

Po dalších pěti dnech cesty dorazili na okraj hvozdu. Dál už se táhla step, oblast luk s nízkou travou, kde se Alyssa nevyznala. Posledním známým místem pro ni byl severovýchodní okraj lesa. Přesto hraničářka vedla družinu dál, přece jen jako jediná z nich prožila pod širým nebem prakticky celý život a orientovat se uměla.
Po dvou dnech dorazili na úpatí Šedých Hor a úzkým průsmykem pronikli do jejich nitra. Kolem poledne dalšího dne přišli do místa, kde hory tvořily jakési údolí ve tvaru nepravidelného kruhu. V jeho středu bylo vidět kusy obvodových zdí nějaké dávné stavby, zbytek věže a pozůstatky hradeb.
Elara i Neirin se rozeběhly mezi ruinami a nasávaly vzduch jako lovečtí psi. Alyssa si uvědomila, že jak čarodějové, tak kouzelníci přirozeně cítí přítomnost magie.
Po chvíli se obě dívky vrátily. Spokojeně na sebe kývly, pak se Elara obrátila k ostatním poutníkům a prohlásila vítězoslavně:
"Našli jsme to!"

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář