1. Balmenna
Po čtyřech dnech od chvíle, kdy opustila tábor na úpatí Zelených kopců, dorazila Alyssa do Balmenny. Bylo to největší město v kraji, ale nebylo o co stát - byl to zavšivený přístav plný štěnic a levného alkoholu. Většina mužů pracovala v docích, a to byla práce těžká, špinavá a mizerně placená. To málo, co vydřeli, většinou propili v přístavních špeluňkách, nebo, pokud byli v náladě, zamířili výš nad řeku do některé ze slušnějších hospod.
Alyssa se rychle propletla změtí ulic a uliček. Pro samotnou dívku to tu mohlo být dost nebezpečné, naštěstí ale Balmenna nebyla zas tak daleko od lesa, aby místní lidé neměli respekt před hraničáři ze Sivého hvozdu. A tak se bezpečně dostala až do části města nejdál od přístavu, kde se jí po nějaké době povedlo najít docela slušně vypadající hostinec.
Dveře protestně zaskřípaly, když vklouzla dovnitř. Chvíli zůstala stát za nimi, než se rozkoukala v přítmí, které panovalo uvnitř. Vlevo viděla několik dost obsazených stolů, které zřejmě patřily pravidelným návštěvníkům. Bar byl vpravo a za ním stál výčepní, chlap jako hora, ale s upřímnou tváří a překvapivě inteligentním výrazem.
"Copak, hraničářka hledá nocleh?" prohodil poměrně přátelsky, když přistoupila k pultu.
"Možná," kývla. "Zatím bych si sedla."
"Dobře, slečno, támhle máme volný stůl," ukázal barman k poslednímu stolu nejdál od dveří. "Musím vás ale požádat, abyste mi tu nechala svoje zbraně. Mám už svoje zkušenosti a nehodlám zase pulírovat podlahy od krve."
Alyssa barmana celkem chápala, dokázala si představit, jaký binec dokáže nadělat pár opilých námořníků. Podala výčepnímu toulec a luk, ale pak zaváhala. Představa, že by měla svoji Orlí dýku svěřit někomu úplně cizímu, se jí ani trochu nelíbila.
"Tu dýku taky, prosím. Vím, co s ní hraničáři dokážou," podotkl vrchní nekompromisně.
"O to nejde, ale ta zbraň je pro mě důležitá. Nerada bych o ni přišla."
"Nebojte, slečno. Bude pěkně v téhle skříni," kývl směrem k důkladné dubové almaře za sebou, "a klíč mám jenom já. Mezi námi," naklonil se k ní a spiklenecky zamrkal, "tady pod barem mám dobrou kuši a musím přiznat, že to s ní docela umím."
Alyssa se usmála a Orlí dýku barmanovi svěřila. Usadila se u prázdného stolu naproti dveřím.
Nezůstala však osamělá dlouho. Venku se stmívalo a poutníci se stahovali do hospod, aby měli kde přečkat tmavou noc. Během půl hodiny k dívce přibyli čtyři společníci.
Byla to společnost dosti nesourodá. Nevrlý trpaslík v šupinové zbroji si říkal Barundin. Druhým mužem ve byl půlelf Flagg Marten, který byl na někoho s krví Vznešených dosti ošklivý, podsaditý a - jak si Alyssa při jeho příchodu všimla - s nohama mírně do o. Vedle něj se usadila drobná gnómská čarodějka Neirin a poslední členkou společnosti byla Elara, elfka odděná do zářivé červené sukně a zeleného pláště. Tu bych chtěla vidět v lese, pomyslela si mladá hraničářka trochu pohrdavě.
"Co si dáte k pití, panstvo?" otázal se vrchní.
"Černé pivo, prosím," odvětila Alyssa, čímž vzbudila trpaslíkův zájem.
"Držíš smutek, děvče?" otázal se zřejmě zpola žertem. Nemohl tušit, že tím dívce sahá do ještě otevřené rány.
"Tak trochu," odvětila se smutným pousmáním. Kdybys jen věděl…taky míval rád černé pivo.
Ostatní si zatím objednali i jídlo, ale hraničářku se smutnými vzpomínkami přešla chuť. Taky Flagg večeři odmítl. Zato elfka úplně vykolejila ubohého vrchního, když se mu marně snažila vysvětlit, co je to pórek. Alyssa se ušklíbla. Upřímně pochybovala, že barman s postavou řezníka na jatkách slyšel někdy v životě slova jako "vitamíny".