Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. Taková normální rodinka

14. 10. 2008

Vydali se tedy nejprve zpět do Balmenny. Cesta jim trvala dva dny a byl to snad nejhezčí čas, který zatím společně strávili. Hřálo je vědomí dobře splněného úkolu, posílené navíc faktem, že se zbavili otravného Nelmegila. Vlastně se s ním ani nerozloučili. Zřejmě byl ještě tak uražený - nebo přiotrávený - Barundinovými ponožkami, takže neriskoval a pouze jim rádoby elegantně zamával z okna pokoje. Alyssa byla jen ráda. Kdyby totiž elf splnil svůj původní slib, totiž že by jim na rozloučenou zarecitoval několik svých veršů, její žaludek by to asi nepřestál bez následků. Teď se tedy tlustá bichle s nekonečným názvem "Héroické ódy podle Gildora Aldariona Nelmegila, pěvce a barda z Taurionu" nesla v Elařině torně a dobře zdvojnásobovala její váhu.
"Bude se hodit, až budem´ potřebovat rozdělat rychle oheň," mrkla hraničářka na rozmrzelou elfku, kterou roh knihy tlačil do zad.


V balmennské městské stáji už je očekávali dobře ošetřovaní koně a poníci. Poníci byli roztomilí, hnědobíle strakatí, s dlouhými hřívami. Kobylku si vzala Neirin a pokřtila ji Margaret, statný hřebeček připadl Barundinovi, který mu dal vskutku invenční jméno Kladívko. Podle poníkových specifických metabolických procesů mu ale ostatní začali říkat Pšouk, a koník si na to jméno zvykl tak, že už později na jiné neslyšel.
Pokud jde o koně, byl tam tmavohnědý hřebec, který netrpělivě pohazoval hřívou, světlejší klidný kůň a menší grošovaná klisnička. Ten tmavý se líbil Flaggovi a ten ho taky pojmenoval Igor. Druhý hnědák se nechal pohladit od Alyssy a podle barvy srsti a hlavně chytrých mandlových očí dostal jméno Oříšek. Kobylka zbyla na Elaru a brzy slyšela na hrdé jméno Mnémosyné, povětšinou zkracované na milé Mneme.

"Tom Samostříl vzkazuje, že vás zve bydlet zase k sobě," utrousil podkoní, který jim zvířata předváděl. Přátelům chvíli trvalo, než jim došlo, že onen Tom řečený Samostříl je jejich starý známý obrovitý vrchní od Krompáče. Za celou tu dobru, co tam dosud strávili, se nikoho z nich nenapadlo zeptat na barmanovo jméno.
Ubytovali se tedy ve známých pokojích hostince, ve kterém se seznámili. Připadalo jim to už tak dávno, a přitom to bylo vlastně jen pár týdnů.
Neirin se odpoledne kamsi ztratila a vrátila se až po večeři s plnější tornou a tajuplným výrazem.
"Zdržíte se?" otázal se Tom, když jim přinesl pití.
"Moc ne, máme nějakou práci v Ibaru," odvětila Elara a upila své oblíbené malinové šťávy.
Vrchní se chtěl právě ptát, cože tak důležitého se v provinčním městě děje, když se rozrazily dveře a v nich stála mírně se kymácející známá postava.
"Vildo!" zahlaholila, "nalej kamarádovi!" Postava se vpotácela do světla. Byl to Tobiáš Vomáčka.
Vilém Slivka, nyní solidní zaměstnanec hostince U Krompáče, vyběhl zpoza baru a omluvně se usmál na vrchního. Pak chytil svého kumpána a odvlekl ho dozadu, do malé místnosti za lokálem, kde se skladovaly zásoby.
"Pojď brachu, nedělej tady bordel!" zašeptal naléhavě.
Vilém si práce v hospodě jaksepatří považoval. Tom platil lépe než majitelé doků a práce byla v teple a pohodlí. Věděl ovšem dobře, že ho vrchní bez milosti vyhodí, pokud udělá nějaký průšvih. Proto se svým bývalým kumpánům poslední dobou dost vyhýbal, což se jim pochopitelně vůbec nelíbilo.
"Nešahej na mě, kryso!" ohnal se po něm Vomáčka, "je z tebe už zrovna stejnej nevděčník jak z mýho bráchy!"
"Z tvýho brách?" nechápal Vilém.
"Jo, z mýho zatraceného bráchy Balta! Sotva se naučil nějaké to…čtení a počítání, zdrhnul za hory! Prej se stal v Ibaru nějakým velkým oficírem. A myslíš, že si vzpomněl na svoji ubohou rodinu, na svý bráchy a sestry, co suší hubu tady v Balmenně?!" blábolil opilec. "Kdepak! Dokonce si prý změnil jméno, aby s náma nemusel mít nic společnýho," stěžoval si.
"No jo, to víš že jo, je to hnusnej svět," chlácholil ho Vilda a vtiskl mu do ruky láhev toho nejlevnějšího, co v hospodě měli. Vomáčka do sebe flašku zkušeně obrátil jedním dlouhým lokem a jeho nadávání pak postupně přešlo do nesouvislého mumlání a nakonec se složil na slámu v koutě a usnul hlubokým spánkem nevinných a opilých.

"Potěšpánbůh!" třeštil oči Flagg, "představte si, že těch Vomáčků je víc! Divím se, že v tomhle království vůbec ještě zbyl nějakej chlast! To musí bejt rodinka!"
"Vomáčkovi jsou v kraji pověstní," přikyvoval pochmurně vrchní Tom.
"Celá ta rodina pochází z Ferny a to je ještě větší díra než tohle hnízdo. Jejich tatík byl námořník a víte, jak to u nich chodí - slaný moře pod sebou a moře chlastu v sobě. Dětí měl jak much a jsou to všichni budižkničemové, až na toho nejstaršího. Baltazar, kdoví kde se to v něm vzalo, pobral tu trochu rozumu, co měl a zmizel přes hory. Skutečně se povídá, že se uchytil v Ibaru a udělal kariéru v městské správě. Stejnak si ale myslím, že krev se nezapře. Jestli se dokázal probít nahoru přes tamní městskou šlechtu, musí to být taky pěknej ptáček."
"Poslyšte," vyhrkl Flagg najednou vyděšeně, "jak že se jmenuje ten soudce, co mu neseme ten dopis? Jakže mu to vévoda říkal?"
"De Soos, myslím. Baltazar de…" odpověděla Alyssa a slova jí odumřela na rtech.
"No to snad ne?!" vytřeštil Barundin oči. Chvíli bylo naprosté ticho. Pak se všichni jako na povel rozesmáli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář