Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. Barundinovy ponožky

14. 10. 2008

Zpáteční cesta jim trvala téměř tři dny. Nebylo koneckonců kam spěchat. Neirin chodila jen ztěžka, přes obtížnější úseky ji Barundin nesl. Halmir také nebyl právě nejzdatnější chodec, přesto ale ostatní pobízel k rychlejšímu tempu - očividně se těšil domů. Z těch několika dnů, co strávil v zajetí, si moc nepamatoval. Nedostával moc jíst ani pít, zato ran schytal dost. Nejhorší byla druidka - ostatní ji oslovovali Jednooká Ralla. Stále dokola prý mluvila o pomstě, ale chlapec si nepamatoval, že by ji kdy předtím viděl.


Nejnesnesitelnější z celé tlupy byl pak Nelmegil, který evidentně dával dohromady upravenou verzi celého dobrodružství. Alyssa nepochybovala, že z toho stvoří nějakou opěvnou píseň na mladého elfího hrdinu, který se s prázdnýma rukama vydal vyrvat ubohého syna svého vznešeného přítele z rukou krvelačných banditů a temných druidů. Chtělo se jí zvracet.

K hradu dorazili pozdě odpoledne. na shledání Halmira s rodiči hraničářka později ráda vzpomínala. Bylo hezké sledovat důstojného vévodu, jak se snaží zachovat si vojácky přísnou tvář, třebaže bylo zřejmé, že je především strašně rád, že se mu jediné dítě vrátilo živé domů.
"Vaši koně a poníci vás budou očekávat v Balmenně," pronesl k dobrodruhům a vyplatil jim jejich odměnu. "Můžete tu samozřejmě zůstat, jak dlouho budete chtít," dodal.
"No, pokud jde o mě, odešla bych klidně hned zítra ráno," prohlásila Alyssa a pohlédla úkosem na elfa. Barundin sledoval směr jejího pohledu a poznamenal:
"Myslím, že je to dobrý nápad.
Bystrému vévodovi tato výměna neunikla.
"Gildore, myslím, že byste si měl jít odpočinout. Jste jistě po tom všem velmi unavený." Bard pyšně přikývl a se samolibým úsměvem odešel.
"Víte," otočil se Sebastian k mladé hraničářce, "pan Nelmegil je občas opravdu trochu nesnesitelný. Nicméně je to schopný bard a velmi dobrý lučištník," pokrčil rameny, "a proto jsem ochoten snášet i jeho poněkud přebujelé ego," usmál se. Alyssa úsměv pobaveně opětovala.
"A nyní…měl bych k vám ještě jednu prosbu. Poslední dobou se množí útoky skřetů v Sivých horách. Je na čase, aby s tím ibarská posádka něco udělala. Potřeboval bych doručit tento dopis," ukázal na zapečetěný list na stole, "tamnímu soudci Baltazaru de Soosovi. Nemůžu ho ovšem svěřit některému svému vojákovi, jde o poselství vrcholně důležité a ostatně, viděli jste na vlastní oči schopnosti mých mužů…"
"To tedy ano," odfrkl Barundin pohrdlivě.
"V tomto kraji je těžké sehnat skutečné bojovníky, to mi věřte. Právě proto bych byl nejradši, kdybyste se tohoto úkolu ujali vy. Na tak početnou skupinu ozbrojenců si skřeti v průsmyku netroufnou a navíc mám ve vás důvěru."

Přátelé po sobě nerozhodně pokukovali. Nakonec to byl Flagg, kdo narušil ticho první.
"Já stejně do Ibaru chci. Musím pátrat po osudu svého otce. Musím se dozvědět, co se s ním stalo…prostě musím."
"Vašeho otce?" protáhl vévoda a změřil si půlelfa dlouhým, pátravým pohledem. "Nu ano, podle věku…a ty oči…vy musíte být Martenův syn!"
"To jsem," přiznal Flagg.
"Můj ty bože…" vrtěl vévoda nevěřícně hlavou. "Slyšel jsem, že si vzal elfku…starý Marten, kolik jsme toho spolu vybojovali…tolik je to už let…ale počkat!" zarazil se najednou. "Co jste to říkal předtím - co se s ním stalo?"
"Před patnácti lety se vydal vybírat daně do Rinnconské marky. Nikdo z té výpravy se nevrátil."
"To je mi líto," řekl vévoda a bylo vidět, že to myslí upřímně.
"Děkuju," odpověděl půlelf tiše. Pak ale rozhodně pokračoval: "Každopádně se chci do Ibaru vrátit. Pokusím se zjistit nějaké podrobnosti…a jednou se vydám i přes Pustinu. Váš dopis rád doručím. Jestli mě ostatní doprovodí, budu jenom rád." Otočil se ke svým druhům. Pohlédli na sebe a promluvili jako jeden:
"To se ví, že půjdeme."

***

V noci hraničářku napůl probudily divné zvuky. Slyšela prásknutí, jako by někdo prudce přibouchl okno, pak tlumenou hádku - přes stěnu nedokázala rozeznat jednotlivá slova. Následoval skřípavý zvuk znova otvíraného okna, chvíle ticha a pak opět vehementní prásknutí.
Ráno vstala poslední, Elara a Neirin už v pokoji nebyly. Rychle se oblékla a vyběhla ze dveří. Na schodech potkala Flagga, který taky vypadal, jako že se právě probudil a ještě k tomu v mizerné náladě.
"Copak se to u vás v noci dělo?" ptala se zvědavě.
"Ani mi nemluv," mávl půlelf rukou a zatvářil se kysele, "Barundin si večer sundal ponožky a byl tam naprosto nesnesitelný puch! Nelmegil protestně otevřel okno a trpaslík ho zase zavřel. Hádali se málem celou noc, vůbec jsem se nevyspal!"
Alyssa se rozesmála. "Tak u toho bych chtěla být!"
"Věř mi, nechtěla," nakrčil Flagg nos. "A hlavně bys to nechtěla cítit. Byla to fakt síla. Ty ponožky málem chodily samy. Vůbec nejhorší bylo, když jimi trpaslík zamával elfovi před obličejem. Nelmegil málem omdlel a já taky - bylo to příšerný!"
"Nikdy jsem si nevšimla, že by Barundinovy ponožky byly tak hrozný…" vrtěla dívka se smíchem hlavou.
"Tys s ním nikdy nespala v jedný malý uzavřený místnosti!" odsekl půlelf a rozběhl se na snídani.

Toho rána se Barundinovy ponožky staly legendou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář