14. Nelmegilovy nesnáze
"Tak tohle bude chtít plán," prohlásil Flagg.
Seděli v sále u dubového stolu a dojídali brzkou snídani. Vévoda právě odešel, před tím jim však udal popis cesty ke starému stromu, kde měli odevzdat výkupné - bylo to něco přes dva dny cesty. Nabídl jim také, aby s sebou vzali Nelmegila. Ten cestu znal podle vlastních slov dokonale.
"Jak jinak," zašeptala Alyssa.
"No co by…prostě dáme peníze do dutiny a schováme se poblíž," vyhrkl Barundin, velký stratég.
"Jasně," ušklíbl se Flagg, "uvidí nás někdo od nich a bude po legraci."
"Umím seslat neviditelnost," ozvala se nesměle Neirin. Hraničářku to zaujalo.
"Počkej, to vůbec není špatný nápad! Někdo z nás může - neviditelný - čekat přímo u skrýše a pak sledovat toho, kdo si pro peníze přijde…"
"Nebude ale nápadné, když nás z hradu vyjde šest a pak nás najednou bude o jednoho míň? Taky co když mají nějakého spojence uvnitř, třeba toho ´ukňučeného meče´ - Nelmegila?" připojil se trpaslík k plánování.
"To je pravda…Neirin, jak dlouho to kouzlo vydrží?"
"Dvacet čtyři hodin. Ale můžu to vždycky obnovit…"
Alyssa spokojeně přikývla. "Fajn. Takže nás z hradu vyrazí jen pět. Šestý nebude vidět. A pan Gildor Aldarion bla bla bla o tom nemusí vůbec vědět," protočila teatrálně oči a ostatní se rozesmáli.
"Nápad je to dobrý, což o to," protáhl Flagg, "ale kdo to na sebe vezme? Strávit tři dny v neviditelnosti nebude právě lehké."
"Ať se o to postará hraničářka. Umí se pohybovat tiše a v lese se z nás vyzná nejlíp. A jde jí to s lukem, když na věc přijde," navrhl Barundin. Dívka překvapeně zamrkala. Nečekala by od trpaslíka takovou pochvalu a vlastně i důvěru.
"Alysso?" obrátil se k ní půlelf tázavě.
"Jen do toho."
Vyrazili asi o hodinu později. Alyssa, už neviditelná, vyklouzla za ostatními společníky branou, těsně než ji stráže zavřely. Tiše je předběhla a začala prozkoumávat les před nimi. Jen koutkem ucha slyšela, jak namlouvají Nelmegilovi, že se hraničářka vydala napřed na samostatný průzkum. Nakonec to byla pravda…svým způsobem.
Putovali celý den. Dívka byla chvílemi před ostatními, chvílemi odbíhala víc do stran a hledala jakékoliv náznaky toho, že by byli sledováni. Les byl ale klidný.
Ostatním přátelům ubíhala cesta docela příjemně. Terén nebyl náročný, počasí slunečné…jenom Nelmegila jako by pronásledovala nevysvětlitelná smůla.
V celém lese málem popadalo všechno listí, jak elf zaječel, když šlápl na zmiji, vyhřívající se na balvanu. Dobrodruhům trvalo dobře deset minut, než ho přesvědčili, že had je nejméně tři dny chcíplý, a že tedy bard určitě neumře. Později se zase málem přerazil o důkladný sukovitý klacek. Barundin mu vynadal do nemotorných slonů, i když se pěvec zapřísahal, že ještě před chvílí tam žádná větev nebyla.
Když se večer utábořili, zuřivě prohledával svoji tornu.
"Co to pořád hledáš, elfe bláznivá?" rozčiloval se Barundin.
"Zrcátko! Určitě jsem si ho s sebou vzal!"
Trpaslíkovi jenom podklesla čelist. Nezmohl se na slovo.
Neirin si vzala poslední hlídku, aby mohla v klidu obnovit Alyssino kouzlo neviditelnosti pro další den.
"Viděla jsi přes den něco?" ptala se.
"Ne, všude byl klid. Možná až moc. A co vy?"
"Flagg ti vzkazuje, že na své hlídce slyšel orla."
"Zvláštní," zavrtěla hraničářka hlavou, "to je zvláštní…"
Druhý den cesty uběhl podobně klidně jako ten první. Nelmegil už se téměř bál pohnout - sotva ráno vyšli, přistál mu za krkem zpola sežraný chcíplý hraboš. Na tento kousek byla Alyssa obzvláště hrdá. Trefit se kamenem do rozespalé sovy, která se na větvi krmila poslední noční kořistí, právě ve chvíli, kdy elf procházel pod ní, to bylo opravdu náročné. Výsledný efekt však stál za námahu.
Několikrát během dne si hraničářka všimla orla, který kroužil nad lesem. Kdyby to neznělo tak absurdně, myslela by si, že je zvíře sleduje. Následující noc na to upozornila Neirin.
"Víme, taky jsme si všimli. A ještě něco, Alysso, já i Elara cítíme magii, kdykoliv se ten pták přiblíží…"
Ke starému dubu dorazili brzy dopoledne třetího dne. Při pohledu na mohutný strom bodlo hraničářku u srdce. Na chvíli jako by se jí zazdálo, že u jeho úpatí vidí dva hroby…
Setřásla bolestné vzpomínky a soustředila se raději na přítomnost. V okolí neslyšela ani necítila lidskou přítomnost, ale nad hlavami jim opět kroužil orel.
Elara s Neirin uložily těžký váček s penězi do dutiny a pak se celá družina velmi hlučně vzdálila. Byli však domluveni tak, že se ukryjí někde poblíž.
Alyssa čekala pár metrů od stromu bez hnutí. V lese se nic nehýbalo. V tom se náhle ozval táhlý orlí výkřik - mnohem blíž než kdykoliv předtím. Mýtinkou proletěl stín, jak pták kroužil nad ní stále níž.
"Ale sakra!" došlo to dívce.
Měla pravdu. Orel kroužil nad planinou stále níž a níž. O chvíli později ho už viděla jasně. Bylo to majestátní zvíře, mohutné a silné. Přiblížil se ke stromu a po několika pokusech se mu povedlo pařátem z dutiny vak s penězi ulovit. Menší pták by si s tak těžkým pytlem neporadil a i pro velkého orla představoval značnou zátěž. Naštěstí. Jinak by hraničářka neměla šanci ho sledovat.
Pták vystoupal nad stromy, i když zůstal podstatně níž než předtím. Zamířil východním směrem a Alyssa se rozběhla za ním. Závod o život mladého Halmira začal.